MENIÉROVA CHOROBA
Meniérova choroba byla pojmenována po francouzském lékaři Prosperu Meniérovi, který ji v roce 1861 jako první popsal. Jedná se o chronické progresivní onemocnění vnitřního ucha, které postihuje sluchově rovnovážné ústrojí. Má devastující důsledky pro vnitřní ucho a sluch. Meniérova choroba je provázena triádou velmi nepříjemných projevů, které zhoršují kvalitu života nemocného. Patří mezi ně poruchy sluchu a nedoslýchavost (hypakuze), hučení a pískání v postiženém uchu (tinnitus) a závratě (vertigo), obvykle provázené nevolností (nauzeou) a zvracením (vomitem).
Přestože je toto onemocnění známé již přes 150 let, příčina jeho vzniku nebyla dodnes plně objasněna a neexistuje tedy ani léčba příčiny onemocnění (kauzální léčba). Léčba symptomatická se využívá jednak ke zmírňování velmi nepříjemných projevů během ataků nemoci a jednak profylakticky ke snížení frekvence záchvatů, a tím i uchování sluchu. Nezbytnou součástí léčby Méniérovy choroby jsou i režimová opatření. Je-li konzervativní terapie neúčinná, je v některých případech indikován chirurgický zákrok. Významnou úlohu v léčbě Meniérovy choroby má psychoterapie, jejímž cílem je předcházet negativním vlivům nemoci na psychiku nemocného.
Vnitřní ucho
Pro pochopení podstaty projevů Meniérovy choroby je potřeba se stručně zmínit o struktuře a funkci vnitřního ucha.
Vnitřní ucho je párový orgán, který je uložen v lebce v kosti skalní a tvoří zde složitý systém dutinek označovaných jako kostěný labyrint. Uvnitř kostěného labyrintu se nachází soustava kanálků a dutin zvaná blanitý labyrint, který částečně kopíruje kostěný labyrint a tvoří uzavřený celek vyplněný endolymfou (nitroušní tekutinou). Kostěný labyrint je vlastně pouzdro z tuhé kosti, které je ochrannou schránkou pro vlastní labyrint blanitý, kde je uloženo sluchově rovnovážné ústrojí. Blanitý labyrint se skládá ze tří polokruhovitých kanálků (kinetické čidlo detekující pohyb), dvou váčků – utrikulu a sakulu (statické čidlo zaznamenávající polohu) a z hlemýždě (ústrojí zachycujícího zvuky). Endolymfa je tekutina specifického objemu a koncentrace iontů, která umožňuje správnou funkci rovnovážného a sluchového ústrojí.
Příčiny Meniérovy choroby
Mechanizmus vzniku Meniérovy choroby spočívá v hromadění endolymfy a zvyšování jejího tlaku (tzv. endolymfatický hydrops), což vede k narušení funkce sluchového a rovnovážného ústrojí. Právě změnou objemu a koncentrace iontů endolymfy se vysvětlují projevy Meniérovy choroby. Podle Schuknechtovy teorie dochází při narůstajícím tlaku endolymfy posléze k prasknutí blanitého labyrintu. Endolymfa bohatá na draslík se vylévá do okolního prostoru v kostěném labyrintu a způsobí poruchu funkce nervových buněk. To vysvětluje všechny hlavní projevy Meniérovy choroby.
Proč přesně se množství endolymfy zvyšuje, není známo, ale předpokládá se, že dochází k nerovnováze mezi tvorbou a vstřebáváním endolymfy, zřejmě vlivem souhry více faktorů. Jistý vliv mohou mít metabolické a autoimunitní poruchy, nezdravé stravování a vysoký obsah cholesterolu, který vede k ateroskleróze. Problémem jsou opakované infekce v oblasti sluchového a rovnovážného ústrojí a spekuluje se i o vlivu dědičnosti. Meniérova choroba obvykle postihuje pouze jedno ucho, ale u malé části nemocných je postižení oboustranné.
Projevy Meniérovy choroby
Projevy nemoci souvisí z funkcemi postižených orgánů a zahrnují tak poruchy sluchu a rovnováhy. Meniérova choroba se projevuje náhlými záchvaty prudké závratě se silným a velmi nepříjemným točením hlavy (rotační závrať). Záchvaty jsou obvykle ohlašovány pocitem tlaku nebo neurčitého nepříjemného vjemu v postiženém uchu (aurou), který posléze vyvrcholí charakteristickou atakou s rozvinutou triádou příznaků. Pacient pociťuje kromě poruchy rovnováhy a motání hlavy (vertigo) také hučení, pískání či zvonění v uších (tinnitus) a objevují se poruchy sluchu (hypakuze). Záchvaty mohou trvat od desítek minut až po několik hodin a většinou jsou provázeny nevolností a zvracením. Někteří nemocní jsou dlouhá období bez záchvatů, jiní mají více atak v průběhu několika dní. Po odeznění záchvatu nemocný většinou pociťuje únavu a potřebu spánku.
Mezi záchvaty vymizí prakticky všechny příznaky onemocnění, kromě poruch sluchu. Ty se postupem času spíše zhoršují a jsou tak nejnápadnějším příznakem Meniérovy choroby. Minimální klinické projevy v období mezi záchvaty mohou zastírat skutečnost, že se jedná o chronické progresivní onemocnění s devastujícími důsledky pro vnitřní ucho a sluch. Opakované záchvaty vedou k postižení sluchové funkce a u většiny pacientů dojde k rozvoji hypakuze. Při oboustranném postižení může choroba, není-li včas řešena, velmi snadno skončit i naprostou hluchotou.
Diagnostika Meniérovy choroby
Diagnostika onemocnění není snadná. Lékař při stanovení diagnózy vychází z popisu obtíží, které pacient udává a z průběhu onemocnění. Problémem však je, že existují další nemoci s velmi podobnými projevy. Proto je nezbytné provést další vyšetření na oddělení ORL (ušní-nosní- krční) a na neurologii kvůli vyšetření sluchu a rovnováhy a je nutno vyloučit jiná možná onemocnění s podobnými příznaky. Není-li nalezena přesná příčina pacientových obtíží, je diagnóza Meniérovy choroby pravděpodobná.
Léčba Meniérovy choroby
Jak bylo zmíněno v úvodu, příčina Meniérovy choroby není dosud známa. Proto není možné toto onemocnění léčit kauzálně (léčit příčinu onemocnění), ani ho nelze zcela vyléčit.
Léčba spočívá především v symptomatické terapii, kterou lze rozdělit na akutní a profylaktickou.
Akutní symptomatická léčba se využívá k tlumení bouřlivých projevů během ataků nemoci (zejména závratí a zvracení), zatímco cílem profylaktické symptomatické léčby je především udržet stálý objem a složení endolymfy, snížit tak frekvenci záchvatů, a tím eliminovat i další poškozování sluchu či jeho trvalou ztrátu.
Průběh onemocnění mohou velkou měrou ovlivnit sami nemocní změnou životního stylu a dodržováním určitých režimových opatření, která mohou omezit a zmírnit výskyt záchvatů. Mezi tato opatření patří dostatečné množství spánku (alespoň 8 hodin denně) a vyhýbání se stresovým situacím, dále omezení příjmu soli a kofeinu a zákaz konzumace alkoholických nápojů a kouření.
Dále se doporučuje, aby nemocní příliš neomezovali vhodnou pohybovou a sportovní aktivitu. Právě stálé nároky na vestibulární ústrojí mohou přinést úspěchy při udržování rovnováhy do té míry, že každodenní aktivity nejsou zásadním způsobem omezeny.
Teprve po vyčerpání všech farmakoterapeutických a jiných konzervativních možností lze u některých pacientů přistoupit k chirurgickému zákroku. Má různý rozsah a nejradikálnější metodou je cílené zničení labyrintu, které je spojeno s vymizením závratí, ale i se ztrátou sluchu.
Významnou roli v léčbě Meniérovy choroby má psychoterapie, jejímž cílem je předcházet negativním vlivům onemocnění na psychiku nemocného. Stále se opakující záchvaty Meniérovy choroby, které zhoršují kvalitu jak běžného tak profesního života, nemocné stresují a vystavují úzkostem. Ty pak mohou mít dopad na jejich psychický stav. Dalším faktorem, který výrazně negativně ovlivňuje psychiku nemocného, je nevyléčitelnost nemoci. Je proto nezbytně nutné mít všechny tyto aspekty na mysli a psychoterapii již od počátku zahrnout do komplexní léčby Meniérovy choroby.
Potraviny pro zvláštní lékařské účely SPC-Flakes a Salovum
Klinickou inovaci v péči o pacienty s Meniérovou chorobou představují potraviny pro zvláštní lékařské účely SPC-FlakesⓇ a SalovumⓇ, které jsou určeny k dietnímu režimu při Meniérově chorobě.